Ráno často jezdím tramvají a na stejné stanici vždy nastupuje i maminka se svým synem. Kluk je stejně jako mnoho jiných dětí zvědavý a plný energie. Pomalu se z nás stali kamarádi, máme svůj pozdrav – já dvakrát mrknu, on dvakrát mrkne. Někdy se tak zdravíme několikrát za sebou a jeho to vždycky moc pobaví. Maminka na něj v tramvaji mluví s velkou láskou a hodně se oba smějí. Asi si myslíte, že je to příjemný začátek dne, ale mě to vždycky spíš rozesmutní.
Myslím totiž na děti, které mají postižení tak jako můj kamarád z tramvaje, ale které neměly takové štěstí a jejich rodiče se o ně nemohli nebo nechtěli starat. Nebo se i starat chtěli, ale měli strach, že to nezvládnou, a nikdo jim tenkrát neporadil, kam se obrátit a jaké mají možnosti. Ano, myslím na těch 646 dětí, které jsou u nás umístěny v domovech pro lidi se zdravotním postižením. Přes veškerou péči, kterou jim tam personál poskytuje, nemůže prostředí ústavu nahradit rodičovskou lásku ani běžné každodenní situace, kterými se děti učí a rozvíjejí svou osobnost.
Po nějaké době mi nedávno zasvitla jiskřička naděje. Výbor pro práva osob se zdravotním postižením OSN vydal Doporučení ke zprávě České republiky o naplňování Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.
V ní vyjádřil, že „je hluboce znepokojen přetrváváním konceptu „péče o děti se zdravotním postižením v ústavech“ jakožto veřejnou politikou a nedostatečným rozvojem podpůrných služeb pro chlapce a dívky se zdravotním postižením a jejich rodiny v místních komunitách. Výbor je též znepokojen skutečností, že děti se zdravotním postižením se nemohou systematicky účastnit na rozhodování ovlivňujícím jejich život a že nemají možnost vyjádřit svůj názor na věci, které se jich přímo týkají“ (paragraf 15)
A proto vyzval výbor Českou republiku, aby „opustila koncept ústavů rezidenční péče pro chlapce a dívky se zdravotním postižením a aby zesílil úsilí o rozvoj podpůrných služeb pro chlapce a dívky se zdravotním postižením a jejich rodiny v místních komunitách........Výbor rovněž žádá smluvní stát, aby přijal opatření na ochranu práv chlapců a dívek se zdravotním postižením, aby byli konzultováni ve všech záležitostech, které se jich týkají, a zaručil jim účinnou asistenci s ohledem na jejich zdravotní postižení a věk.“ (citace z paragrafu 16) a „aby zintenzivnila proces deinstutionalizace a vyčlenila dostatečné finanční zdroje na rozvoj podpůrných služeb v místních komunitách, jež by umožnily všem osobám se zdravotním postižením, bez ohledu na jejich zdravotní postižení, pohlaví či věk, svobodně si zvolit s kým, kde a v jakém životním uspořádání budou žít..“(citace z paragrafu 39)
Změna systému péče o ohrožené děti, jejich setrvání v rodině vlastní či náhradní, rozvoj podpůrných komunitních služeb a konec velkých neosobních ústavů v ČR je cílem naší organizace, na kterém dlouhodobě pracujeme. Právo na život v rodině mají všechny děti bez ohledu na jejich zdravotní postižení. Na tomto poli už bylo v ČR dosaženo mnoha změn i díky práci organizací, které si daly za společný cíl zlepšit život ohrožených dětí a mezi něž patří i Lumos. Podařilo se změnit zákon o sociálně právní ochraně dětí a přiblížit tak možnost vyrůstat v rodině všem dětem. Ale stále je před námi všemi mnoho práce.
Snad tedy vezme Česká republika výzvu vážně a umožní všem dětem bez ohledu na jejich zdravotní stav i další okolnosti vyrůstat doma. A pak budu konečně jezdit tramvají s úsměvem na tváři, protože naše republika udělá další krok ke splnění cíle naší organizace, kterým je svět bez velkých dětských institucí.